Podle nedávno zveřejněných průzkumů jen několik procent lidí považuje své povolání za hobby. Ostatní lidé pouze „dochází do zaměstnání“, nebo se věnují oboru, který je nenaplňuje. Tehdy se den co den přistihují, že sledují často hodinky a myšlenkami se ubírají kamsi do svého bezpečného zázemí, ke svým hobby a volnočasovým aktivitám.

Aby byl člověk šťastný, nepotřebuje toho tolik „vlastnit“. Nám všem je z hloubi duše přirozené spíše sdílet – a to v podstatě cokoliv, počínaje společnými zájmy, koníčky, zkušenostmi, až po radost z objevování svých vlastních schopností, přírodních zákoutí, i nových technických vymožeností. Již antičtí filosofové na tuto jednoduchou otázku „Mít nebo být“ dokázali odpovědět.

Nad tímto trendem se pozastavují mnozí odborníci z oblasti psychologie, člověka totiž nemůže bavit pouze někam „chodit do práce a vydělávat peníze“. Vždyť v pracovním procesu trávíme každý týden mnoho hodin – většinu času. Za peníze si sice lze cosi koupit, ale společné sdílení je pak omezeno majetkem, čím více jej lidé vlastní, tím více se uzavírají do svého hmotného světa, tím více se obávají o jeho ztrátu, a paradoxně se cítí osamělí, neboť jim chybí právě ten pocit sdílení s druhými lidmi.
Proto se psychologové často zabývají otázkou, zda není současný svět plný chorobných stavů, tedy těch, co sice vybudují úspěšnou firmu, stávají se multimilionáři, ale k čemu tolika majetku?

Volný čas je pro nás bezpečným zázemím

A proto dnes považujeme volnočasové aktivity za svůj bezpečný svět a v podstatě se od dvacátých let minulého století tento „systém“ příliš nezměnil. Lidé jsou svými zaměstnavateli často chápáni jako část soukolí, cosi mechanického a nahraditelného. Ten pravý duchovní podtext, to člověčenství, na kterém všechno stojí a padá, je stále ve značné míře odstrkováno až za konec pracovní doby, kdy nastává konečně vytoužený okamžik volna – vytoužené svobody.